Nejhorší moje příhoda, spletla jsem si hroby.

Asi každý měl někdy nějakou příhodu, za kterou se tak styděl, ale ji i dokonce sám někomu rád vyprávěl. Já mam taky jednu takovou s hrobem babičky. 

Žila jsem tenkrát již několik let v Rakousku v Salzburg, tak jsem se do Prahy dostávala maximálně tak třikrát do roka a to jen na několik dní. Naposled když jsem navštívila Prahu jsem byla i na Proseku na hrobě Babičky.  Máma mi už předtím vyprávěla, že manželka jejího bratra, tam zasadila břečťan, abychom se o hrob nemuseli tolik starat. Dohodly jsme se s Maminou, že je vytrhá, neboť ta představa toho plevelu mě fakt vytočila.

Příští návštěvu Prahy tam musím zajít a dát tam ty bílé mramorové kamínky, na kterých jsme se s mamkou dohodly. Pro pochopení, hrob je naší rodiny, současně i bratra maminky. Máme ho prostě společně. Břečťan je pro mě hrozná představa, je to pro mě prostě takový plevel a nedovedu si ani ve snu představit, že bych ho dala babičce na hrob, aby ji tam zaplevel. Vždyť by Babka nemohla ani dýchat. Pro mě hrozná představa. Rozhodnutí bylo jasné musím nakoupit bílé mramorové kamínka a vydat se na hrob. Vnitřní rozkaz zněl prostě jasně. 

Tak už se blíží ten den, kdy pojedu do Prahy. Na internetu v OBI kousek od hrobu, jsem objevila takové ty bílé kamínky, takže jsem se rozhodla je tam obstarat. Přesný název mramorové okrasné oblázky pytel 25 kg. 

No pytlík takový malinkatý, no to musím koupit dva, jinak se to tam ztratí jak prd v lese. No nedá se nic dělat, no musím koupit dva. Dostat to do košíku, na pás, do kufru nebyla zase taková fuška, ale na hrob……. Na hrob to teda bylo těžké jak olovo. Táhla jsem ty dva pytle na 200 metrové cestě jako by to byl mrtvej slon. Byla jsem tak zpocená, že jsem dělala asi pět přestávek. Tak, cesta je rovná a už se blíží naše odbočka doleva a hned zase doprava. A už vidím hrob, byla jsem tak šťastná, že jsem to dokázala, že mi v té poslední zatáčce jeden pytel vypadl a trochu se roztrhnul. A už jen pár kroků, vidím hrob, šedá žula kolem dokola, tak jsem ten roztrhlej pytel rovnou na hrob vysypala. To štěstí, že jsem to konečně tam dovlekla byl opravdu k nezapomenutí. Byla jsem šťastná jako blecha, následně jsem si vydechla, vyflusaná jako žvýkačka jsem se na ten hrob pořádně podívala. Žulový obrubník jako ten náš, prostě jsem to dokázala. Najednou ale oči se posunou směrem nahoru, kde deska je taky šedivě žulová, náš je ale deska s černým mramorem……. Do prdele, srdce se mi zastavilo a nemohla jsem popadnou dech. Do prdele, to není náš hrob! Co jsem to proboha udělala!!!!!!! Náš hrob je až druhý od tohohle!!!! 

Tak tam tak sedím, a nevím co mám dělat. Jediné co mi myšlenkou proběhlo, bylo, ještě že jsem roztrhla jen ten jeden pytel, ještě mám jeden. Ted’ nastala situace přemýšlení co jako budu dělat, přeci to z toho hrobu nebudu brát na náš. Někdo mě uvidí, a ještě si bude myslet, že jinému hrobu kradu kamínky. Tak jsem vysypala druhý pytel na Babiččin hrob, ale to vypadalo jako by se tam kamínky nemohli najít. Chvilku mi to trvalo, než jsem si ty vnitřní myšlenky srovnávala a po chvilce jsem se rozhodla. Je to jasné! Musím ten zbytek dát na Babiččin hrob. Jak jsem vysypala ten druhý pytel, zbyl mi ten druhý prázdný igelitový pytel. A teď jsem se rozhodla z cizího hrobu sbírat do toho již prázdného igelitového pytle ty kamínky. Ten druhý igelit se nedal použít, protože byl díravý. No věřte sbírat po kamínku, tak to je pěkná makačka, která trochu trvá, a ještě když je to těch 25 kg. Při každém kamínku jsem se dotyčnému v hrobě omlouvala, že je mi to moc líto, že jsem si spletla jeho hrob s naším, že jsou velmi ale velmi podobní. Ve stejné řadě, jen o jeden hrob dál. Ať se na mě nezlobí. Na našem hrobě jsem to zase z vtipem vyprávěla Babičce, že jsem prostě TELE. Celý ten proces se vlekl jak tasemnice z školní jídelny. 

No co dodat, občas tu historku vytasím na nějaké té party, ale pravda je, že už musím mít trochu promile v sobě, abych přiznala, že jsem TO VELKÉ TELE, KTERÉ SI SPLETLO HROBY.